Co je homeopatie?
Každý organismus se snaží uchovat si zdraví a být v rovnováze. Většinou k tomu dlouhou dobu nepotřebuje vnější pomoc. Pokud však pomoc potřebuje, získávají na významu homeopatické léky, které nepotlačují příznaky choroby, ale podporují organismus v cíleném nasazení a aktivizaci vlastních léčivých sil proti nemocnému stavu. Homeopatie tak dává tělu možnost, aby se během krátkého času začalo uzdravovat.
Homeopatie vychází z principu podobnosti. Nemoc léčí lékem, který by u zdravého jedince vyvolal podobné potíže. Podobné lze léčit podobným. To věděl i zakladatel homeopatie, Christian Friedrich Samuel Hahnemann (1755-1843), německý lékař, chemik a překladatel. Narodil se v Míšni v Německu, studoval na několika evropských univerzitách, překládal z 8 jazyků. Jako lékař-homeopat pak působil v Německu a pak ve Francii, kde léčil až do své smrti.
Celý svůj dlouhý život studoval a doplňoval své dílo o nové poznatky. Díky své preciznosti zjistil při překladu Materie mediky skotského lékaře Cullena nesrovnalosti v popisu účinku chininovníku při léčbě zimnice. Proto se rozhodl vyzkoušet chinin sám na sobě. Byl velmi pozorný pozorovatel a všechny detaily pečlivě zapisoval. Neušlo tedy jeho pozornosti, že chinin u něj vyvolal horečku s úplně stejnými symptomy, jaké znal u malárie. Znal tuto nemoc osobně a nejen z knih, protože v mládí nějakou dobu pobýval v Rumunsku, v bažinaté oblasti Sibiu, kde malárií skutečně onemocněl.
Byl to precizní vědec, nic nenechával náhodě, proto tento pokus s chinovníkem opakoval ještě na několika dobrovolnících a vždy se stejným výsledkem.
Tak položil základ později podrobně rozpracovanému principu homeopatie – similia similibus curentur, podobné léčí podobné. Ty symptomy, které lék může vyvolat u zdravého jedince, dokáže léčit u nemocného. Časem na sobě, své rodině, svých žácích a pacientech vyzkoušel účinky velkého množství látek. Vše pečlivě ověřoval a zapisoval. Pochopil, že symptomy nemoci jsou plodem reakce životní síly na zevní nebo vnitřní narušení. Uvědomil si, že v každém léku je určitá jednota, jakási červená nit, která se táhne od psychiky k fyzickým symptomům.
Efektivnost tehdy nové léčebné metody se projevila poprvé při epidemii skvrnitého tyfu, která propukla po slavné Bitvě národů u Lipska r. 1813. Zatímco jiným lékařům umírala až jedna třetina nemocných, z Hahnemannových pacientů (bylo jich 183) zahynula jen jedna stará žena.
Teprve po dlouhých letech experimentování dospěl Hahnemann k závěru, že účinek léku ovlivňujícího „dynamis – životní sílu“ nevymizí při jeho ředění, kterým se odstraní nežádoucí vedlejší účinky a jež v těle vyvolává každá látka ve vážitelném množství. To byl geniální objev, který Hahnemann mnohokrát systematicky ověřoval a zdokumentoval.
Od té doby používáme homeopatické léky získané postupným ředěním – potenciací a třepáním – dynamizací. Dnes jsou tyto metody díky moderním technologiím zdokonaleny, ale základní princip zůstává.
Existuje tedy dosti důkazů, že homeopatie není podivínská myšlenka, která se zrodila náhodně v mozku nějakého zasvěcence, filosofa či mystika. Je to zcela jednoduše léčebná metoda vycházející z nejčistší tradice experimentální medicíny. Neboť prvotní byla objektivní fakta, která způsobila zrod určité myšlenky. Ta se pak stala podkladem experimentální činnosti a tato zpětně potvrdila platnost iniciální myšlenky.
